(Velikonoce 2026 – Křížová cesta)
Dobrý den, jsou před námi Velikonoce, a tak jsme společně připravili sérii kázání až do Velikonoc. Dnes bych chtěl s touto sérií začít a na začátek se pomodlím:
(modlitba)
Jak víte, na Velikonoce si připomínáme ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. To jsou události, na kterých stojí celé křesťanství – kdyby i jen jedna z těchto dvou věcí nenastala, buď smrt Ježíše Krista, nebo jeho vstání z mrtvých, křesťanství by nedávalo smysl. I proto se lidé, kteří chtějí přijít křesťanství na kloub, soustředí právě na tyto události. A to je správně, protože je to doopravdy to důležité, Velikonoce jsou vlastně nejdůležitějším křesťanským svátkem. Připomínáme si, že Ježíš Kristus byl ukřižovaný, že položil svůj život na kříži. Obětoval se za nás za všechny, zaplatil tím za nás trest za naše hříchy. Velikonoce ale nekončí křížem. Ježíš vstal třetího dne z mrtvých, přemohl smrt a otevřel nám cestu k novému a věčnému životu. Ten nabízí každému, kdo mu uvěří a vloží v něj svou důvěru. A pokud je tu někdo, kdo nad tímto krokem rozmýšlí a váhá, tak přeji, ať právě letošní Velikonoce mohou být dalším impulsem na cestě k Bohu.
Letošní velikonoční série se jmenuje Křížová cesta. Označuje se tak Ježíšova cesta ke kříži. Možná jste už někde šli na nějaký kopec, kde po cestě byla vyobrazená zastavení při Ježíšově cestě k ukřižování, od Ježíšova odsouzení až po uložení Ježíše do hrobu. Křížová cesta má sloužit jako připomenutí toho, co Ježíš v tuto dobu prožíval. Asi nemusím zdůrazňovat, že pro Ježíše bylo určitě hrozné, co vše na té cestě až do své smrti prožíval. Ten zápas o tuto oběť pro nás ale probíhal už dlouho předtím. A tak jsme si letos to, co se obvykle za křížovou cestu označuje, trochu rozšířili, a začneme dnes ještě dříve než odsouzením. Začneme chvíli, kdy se Ježíš rozhodoval, kdy zápasil o to, čí vůle se nakonec stane. A tak si pojďme přečíst dnešní text. V Bibli je ta situace nějak popsaná na čtyřech místech, podobně v evangeliu dle Matouše, Marka a Lukáše a s jiným důrazem dle Jana. Půjdeme dnes dle té nejkratší popisné verze, dle Lukáše, ale trochu se podíváme i do ostatních popisů. Představme si to, právě proběhla poslední Ježíšova večeře s jeho učedníky. Byla to večeře, kdy jedli obětovaného velikonočního beránka, tedy zabité nevinné zvíře, jedli nekvašené chleby a pili společně z kalicha. A právě po této večeři to pokračovalo takto:
Lukáš 22,39A když vyšel, vydal se podle svého zvyku na Olivovou horu; šli za ním i učedníci. 40Když byl na místě, řekl jim: „Modlete se, abyste nevešli do pokušení. “ 41Sám se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, poklekl na kolena a modlil se: 42„Otče, chceš-li, přenes tento kalich ode mne, avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň.“ 43Ukázal se mu anděl z nebe a posiloval ho. 44Ocitnuv se ve vnitřním zápase, usilovněji se modlil; jeho pot začal být jako kapky krve, které kanuly na zem. 45A když vstal od modlitby, přišel k učedníkům a nalezl je, jak zármutkem spí. 46Řekl jim: „Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nevešli do pokušení. “
Po večeři a všech diskuzích tam jde Ježíš do zahrady Getsemane.
Lukáš 22,39A když vyšel, vydal se podle svého zvyku na Olivovou horu; šli za ním i učedníci.
Matouš 26,36Tehdy s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane
Marek 14, 32I přicházejí k místu jménem Getsemane.
Jan 18, 1Po těch slovech vyšel Ježíš se svými učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada, do níž vešel on i jeho učedníci. 2Také Juda, který ho zrazoval, to místo znal, protože Ježíš se tam častokrát setkal se svými učedníky.
Čteme, že se tam vydal se svými učedníky a že to bylo místo, které všichni dobře znali. A to proto, že se tam se svými učedníky už dříve setkával. Getsemane je označení místa někde v oblasti Olivové hory. U Jana čteme, že přešli potok Cedron, což se vykládá jako tmavý, temný. Ježíš tu tak prochází temným údolím, stejným místem, kdy král David utíkal před Abšalómem. David utíkal, po zradě blízkým člověkem, odmítnutý a pokořený, s bolestí. Oproti tomu Ježíš před nikým neutíká, ale jde sám a dobrovolně na místo svého utrpení, ne kvůli sobě nebo okolnostem, ale kvůli nám. A to utrpení označuje i jméno Getsemane – to označení znamená něco jako lis na olivy. Lis bylo místo, kde byla oliva pod obrovským tlakem a naprosto rozdrcená, aby vydala olej.
U Lukáše tu čteme ještě jednu zajímavou věc – vydal se tam dle svého zvyku. Ježíš se nešel někam skrýt, ale šel tam, kde už mnohokrát před tím hledal Boží vůli. Byl to jeho zvyk. Můžeme si klást otázku – co je náš zvyk? Hledáme Boží vůli průběžně v našich životech, a tak dle svého zvyku víme, kam a také případně s kým jít, když je něco doopravdy těžké?
Ježíš pak pokračuje k modlitbě:
Lukáš 22,40Když byl na místě, řekl jim: „Modlete se, abyste nevešli do pokušení.“
Matouš 26,36 řekl učedníkům: „Posaďte se zde, zatímco se tamhle odejdu pomodlit.“ 37Vzal s sebou Petra a oba Zebedeovy syny; tu se začal rmoutit a znepokojovat. 38Pak jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou.“
Marek 14, 32 Říká svým učedníkům: „Posaďte se zde, než se pomodlím.“ 33A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a začal se děsit a znepokojovat. 34Říká jim: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“
Je zajímavé, že Ježíš se obrací k učedníkům: „Modlete se, abyste nevešli do pokušení.“ Neklade na první místo svůj stav a sebe, ale má starost o učedníky. I oni přichází do duchovního tlaku – zůstanou s Ježíšem, nezapřou ho? Ve chvíli, kdy jde doopravdy do těžké situace, do těžkého duchovního boje, bere s sebou Ježíš jen své tři nejbližší – Petra, Jakuba a Jana. Dále ale čteme, že i tak ještě poodstoupí dále a modlí se sám. Ve skupině dvanácti učedníků je tedy Jidáš už duchovně zcela mimo, či lépe řečeno doslova proti Ježíši. Většina dalších učedníků je od Ježíše dále a jak jsme už četli, spí, nejen duchovně, ale i doslovně. Trochu blíže jsou Ježíši Petr, Jakub a Jan, a právě s nimi Ježíš sdílí svůj stav – že je smutný až k smrti, a prosí je, ať bdí s ním. Ale i oni usnuli. A Ježíš, dost daleko od nich, aby byl sám s Bohem, ale také tak blízko, aby nebyl úplně osamocený, se modlí.
Lukáš 22,41Sám se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, poklekl na kolena a modlil se: 42„Otče, chceš-li, přenes tento kalich ode mne, avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň.“
Matouš 26,39A trochu poodešel, padl na tvář, modlil se a říkal: „Můj Otče, je-li to možné, ať mne mine tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak chceš ty.“
Marek 14,35Trochu poodešel, padal na zem a modlil se, aby ho, je-li to možné, tato hodina minula. 36Říkal: „Abba, Otče, tobě je všechno možné, přenes tento kalich ode mne, ale ne, co chci já, ale co ty.“
A jak čteme, nejen že poklekne, ale přímo padá na tvář na zem. To není nějaká naučená modlitba nebo klidná meditace, to je modlitba pod tíhou. Do boje je zapojená celá Ježíšova bytost. A co Ježíš říká? „Otče, chceš-li, přenes tento kalich ode mne, avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň.“ V Markovi čteme dokonce Abba, Otče, v Matoušovi Můj otče – obrací se na Boha Otce velmi důvěrně, s vyjádřením hlubokého osobního vztahu, který přetrvává i v tak těžkém okamžiku.
Ta modlitba není formalita, je to skutečná prosba – je-li to možné, ať mě to mine. Ježíš ví, že Bůh Otec má skutečně moc cokoliv změnit a dává prosbu – je možné, abych toto nemusel vytrpět? Čteme dva obrazy – kalich a hodina. Kalich je obraz těžkého údělu, něčeho, co má člověk přijmout jako utrpení, něčeho děsivého, co má člověk vypít, a často je to obraz Božího soudu. Ježíš si uvědomuje, že na kříži nepůjde jen o fyzickou bolest, o bič, trny a hřeby. I to by stačilo, pro nevinného člověka. Neděsí se jen lidského násilí, ale celé váhy toho, co ponese před Bohem. Váhy lidského hříchu, hříchu všech lidí na světě. Uvědomujeme si občas, co bychom museli nést před Bohem jen za náš jediný den? A co za celý náš život, a to jsme jen my, jen jeden člověk. Je to obrovská tíha.
Občas čteme nebo slyšíme svědectví o tom, jak křesťané umírají za velkého fyzického násilí. Od dob Bible, třeba při kamenování Štěpána, do dnešní doby, v zemích, kde jsou křesťané ostře pronásledováni. A vždy nás, nebo alespoň mě, překvapuje, jak klidně umírají. To proto, že tu doopravdovou smrt za ně nesl Ježíš. Ježíš prostě nese mnohem více, ne jen fyzickou smrt, ale tíhu všeho, co nás od Boha naprosto odděluje.
Marek také říká, že Ježíš prosí, jestli je možné, aby ho minula ta hodina. A občas i dříve čteme třeba to, že jeho hodina ještě nepřišla. A nejde o okamžik – jako si třeba můžeme představit okamžitou smrt, když třeba někdo zabije beránka, ale jde o hodinu, o delší čas. Jde o proces, od zatčení, přes opuštění, soud, kříž a smrt. Ten časový úsek tady právě začíná a je tam plno míst, kdy by to Ježíš mohl vzdát.
Já jsem si naprosto jistý, že si ani nedokážeme představit, co to vše pro Ježíše znamenalo ta hodina a ten kalich. Přesto ale Ježíš také říká „avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň“. Vidíme, že to není odpor Bohu, ale důvěra. Říká: já bych přirozeně volil jinak, ale důvěřuji více tobě než svému vlastnímu přání.
Je tu silný kontrast – na začátku u Adama v zahradě Eden, což znamená rozkoš a potěšení, člověk Adam řekl – ať se stane má vůle, Boha neposlechnu. Tady, v zahradě Getsemane, což znamená lis a tlak, jiný člověk Ježíš říká – ať se stane tvá vůle, Boha poslechnu. Ježíš Kristus jde tam, kde Adam padl, jde tam, kde jsme padli my všichni, ale Ježíš obstojí. Ježíš je poslušný až k smrti.
A vůbec to pro něj nebylo jednoduché, čteme dále:
Lukáš 22, 43Ukázal se mu anděl z nebe a posiloval ho. 44Ocitnuv se ve vnitřním zápase, usilovněji se modlil; jeho pot začal být jako kapky krve, které kanuly na zem.
Ježíš tu nezůstává bez odpovědi – přichází anděl a posiluje ho. Anděl nepřišel, aby změnil Otcovu vůli nebo aby Ježíše ujistil, že se nic nestane. Bůh v tomto případě neodstranil cestu, ale dal sílu po ní jít. A tato posila vedla Ježíše ještě do mnohem hlubší modlitby. Ježíšův zápas je nyní velmi intenzivní – projevuje se i tělesně, potí se při tom. Je to modlitba někoho, kdo je tlačený až na samou hranici lidské snesitelnosti. Dle toho popisu „jako kapky krve“ to vypadá, že Ježíš potil směs potu a krve, a jak jsem se dočetl, takovýto velmi vzácný jev je lékařsky doložený při extrémním stresu. Ten modlitební zápas byl tak hluboký, že se vtiskl do celého těla.
A jak to bylo s učedníky?
Lukáš 22,45A když vstal od modlitby, přišel k učedníkům a nalezl je, jak zármutkem spí. 46Řekl jim: „Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nevešli do pokušení.“
Matouš 26,40Potom přišel k učedníkům a nalezl je spící, i řekl Petrovi: „To jste se mnou nemohli bdít jedinou hodinu? 41Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo slabé.“ 42Opět podruhé odešel a pomodlil se, říkaje: „Můj Otče, není-li možné, aby mne tento kalich minul, musím-li ho vypít, staň se tvá vůle.“ 43Pak šel a nalezl je opět spící, protože měli velmi těžká víčka. 44I nechal je, znovu odešel a pomodlil se potřetí, říkaje opět stejnou prosbu. 45Tehdy přišel ke svým učedníkům a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se ta hodina a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. 46Vstávejte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mne zrazuje. “
Marek 14,37A přišel a nalezl je spící. Říká Petrovi: „Šimone, spíš? Nemohl jsi jedinou hodinu bdít? 38Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo slabé.“ 39A opět odešel a pomodlil se, říkaje stejnou prosbu. 40A opět, když přišel, nalezl je spící; měli velmi těžká víčka a nevěděli, co by mu odpověděli. 41A přichází po třetí a říká jim: „Ještě spíte a odpočíváte? To stačí. Přišla ta hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. 42Vstávejte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mne zrazuje.“
Spali. U Matouše a Marka čteme, že za nimi šel Ježíš třikrát a že oslovoval zvláště Petra, aby se modlil, aby neupadl v pokušení. Není to jen o tom, že usnuli. Čteme, že spali zármutkem. Že Duch je ochotný, ale tělo slabé, že měli těžká víčka. Nespali ze lhostejnosti, ale ze zármutku. Jejich únava je lidsky pochopitelná, ale duchovně nebezpečná. Chtěli být věrní, ale lidská slabost je přemohla. A největší kontrast je vidět u Petra, kde se Ježíš vrací k jeho „lidskému“ jménu Šimone – před chvílí si byl tak sebejistý, a teď spí. A důsledek, Petrovo zapření Ježíše, vidíme hned za několik hodin poté. Když Ježíš učedníky budí, tak v Markově evangeliu čteme, že neví, co by mu odpověděli. Ví, že měli obstát a neobstáli a prostě nemají co říci. Prostě tuhle situaci neunesli, a já jak se znám, bych pravděpodobně dopadl v této situaci úplně stejně. Co je ale důležité – situaci unesl Ježíš. Po velmi těžké modlitbě a zápase už učedníky budí jen s tím – vstávejte, jdeme. Už přichází Jidáš, je rozhodnuto. Ježíš tento zápas vybojoval – od své vůle se přesunul k Boží vůli. Neznamená to, že teď už to bylo vše v pohodě, právě naopak, teď začaly přicházet všechny ty děsivé věci. Ale Ježíš dostal sílu tím vším projít.
Pojďme se ještě jednou podívat na tento příběh a na to, co nám to říká pro náš život dnes.
Jako první jsme si četli, že Ježíš šel na místo modlitby „dle svého zvyku“. Pro nás to znamená, že krize nevytvoří nějaký nový duchovní život, ale spíše odhalí ten stávající. Kam jdeme, když přijde tlak? K Bohu a k modlitbě? Do útěku, prostě se tomu nějak vyhnu? Do otupělosti, začne mi to být jedno a prostě to nechám plavat? Do rozptýlení, ať už to rozptýlení znamená cokoliv? Myslím si, že to ukazuje na výzvu – budujme svůj život s Bohem dříve, než přijde doopravdový tlak. Než přijde naše Getsemane, kde si v nějaké těžké životní situaci budeme muset vybrat – půjdu dále dle Boží vůle nebo dle své vůle? Napadalo mě při přípravě plno situací, o kterých v našem sboru vím, a vím o tom, že jsou to občas těžké zápasy, někdy dlouhodobé. Někdy jde o životní rozhodnutí. Někdy jde o dlouhodobý boj s pokušením. Myslím, že si každý uvědomujeme, kde se právě teď musíme rozhodnout – budu hledat svou vůli nebo Boží vůli? Půjdu dále dle Boží vůle, dle toho, co mi říká Bible, i když se mi vůbec nechce? Já moc dobře vím, že občas je to těžké rozhodnutí. Ale to největší rozhodnutí za nás udělal Ježíš Kristus, našemu zápasu rozumí, a to pro nás může být velkou posilou.
Druhá věc, kterou jsme viděli, je Ježíšův boj v modlitbě. Můžeme mít v těžkých situacích tendenci začít jednat, bránit se, plánovat, vymýšlet, co podnikneme a podobně. Na Ježíšově příkladu ale vidíme, že rozhodující boj se odehrává právě při modlitbě. Když přijde něco těžkého, nemáme utíkat od Boha, ale k Bohu. A pravá víra, pravý vztah s Bohem, umožňuje Bohu říci i to, že něco prostě nechceme. Stejně jako Ježíš neříká – to je snadné, nic mě to nestojí. Naopak, říká – bojím se, nechci to, kéž by to šlo jinak, je to na mě těžké. To není nevěra, nevěrou by bylo od Boha odejít, to je důvěra – že i takto můžeme Bohu své těžké rozhodování přinést. Řešením není si bolest zakázat, ale nést jí k Bohu. Chceme společně s Bohem nalézt pravdu a dobré rozhodnutí, i když je to pro nás těžké.
Tím se dostáváme k třetímu takovému principu. A tím je, že Boží odpověď nemusí znamenat odstranění kalicha, ale posila k jeho nesení. A také to, že poslušnost Bohu neznamená, že tlak zmizí. To, že je něco těžké, ještě neznamená, že je to mimo Boží vůli. Bůh někdy překážku neodstraní, ale dá sílu jí nést. Četli jsme, že posilu potřeboval Ježíš, a stejně tak jí potřebujeme my. Prostě někdy je vyslyšení modlitby ne únik, ale posila. Slyšel jsem takový příběh, jak se v nějaké rodině modlili za uzdravení s tím, že až se ten člen rodiny uzdraví, bude to svědectví celé vesnici, a tak pak na základě toho uvěří. Někdo jim ale řekl – jestli to není spíše tak, že celá vesnice uvěří ve chvíli, když uvidí, jak jste jako křesťané i takto těžkou situaci byli schopni unést. Nevím, jak to v tomto konkrétním případě dopadlo, a určitě známe svědectví, kdy Bůh uzdravení dá. Ale občas právě síla těžké situace unést je svědectvím o Boží přítomnosti v našem životě.
Poslední čtvrtá věc, kterou bych chtěl zmínit, je zamyšlení nad věrností naší a nad věrností Ježíše Krista. Četli jsme, jak dopadli učedníci – oni nepadli v nějaké otevřené vzpouře. Ani náš problém často nezačíná nějakým odporem proti Bohu, ale únavou, zármutkem a pomalým otupěním. Já jsem si to několikrát prožil – stačilo mi vždy se vzdálit od života s dalšími křesťany, od Bible, od modlitby, často přesně v tomto pořadí, a za několik měsíců jsem jen koukal, kam jsem se dostal. Naše dobré úmysly samy o sobě nestačí – četli jsme si, že Duch je ochotný, ale tělo slabé. Učedníci Ježíše milují, a přesto neobstojí. Mít dobrý úmysl ještě neznamená být připravený. Upřímnost a odhodlanost není totéž co doopravdová připravenost. Ježíš tu učedníkům neříká „mějte dobré srdce“, ale „bděte a modlete se“. A dělejte to proto, abyste nepadli do pokušení. Hezký je příklad Petra – několikrát se proti Ježíšově smrti a utrpení vyjádří. Pak řekne, i kdyby všichni zradili, já ne. Pak ale usne, ano, zármutkem a únavou, ale usne. A i poté, co už Ježíš boj mezi svou a Boží vůlí vybojoval, se ještě snaží zachránit situaci mečem, kde bojuje proti těm, kdo přišli Ježíše zatknout – ale Ježíš ho zastaví. A o chvíli později už Petr Ježíše třikrát zapře, ve velmi rychlém sledu po sobě. Řekli bychom, že v této zkoušce neobstál. Ale úplně to samé hrozí nám a doufám, že si uvědomujeme, že přesně to samé také zažíváme. Prostě naše modlitba není pouze nějaká hezká chvíle s Bohem, i když i to samozřejmě platí, ale je i ochranou před pádem. Úplně to nejdůležitější z dnešního textu je pro mě to, že Ježíš se zachoval jinak. Ježíš bdí, modlí se, zůstává u Boha a přijímá kalich utrpení a odsouzení a jde dále v Boží vůli. My si můžeme říci – buď jako Ježíš. Ale naše odpověď bude spíše – jenže já jsem spíš jako učedníci. Já neříkám, že to tak má být. Ale vidím, že právě tady přichází evangelium, právě tady přichází dobrá zpráva. Naše naděje nestojí na tom, že budeme bdít jako Ježíš, ale na tom, že Ježíš Kristus bděl a obstál za nás. Ježíš šel na kříž k oběti za nás jako poslušný Syn, který vědomě přijal Otcovu cestu.
Shrňme si to na závěr: Když přijde těžká chvíle, nejdůležitější je jít k Bohu a pravdivě se modlit. Ne vždy povede Boží cesta k rychlé úlevě, a tak je třeba prosit nejen o odstranění překážky, ale i o posilu k nesení toho, co přijde. Zároveň nepodceňujme únavu, zármutek a vlastní slabost, protože dobré úmysly nestačí. A to úplně hlavní na závěr – nestavme naši naději na sobě, ale na Ježíši Kristu, který obstál všude tam, kdy my často selháváme.
(modlitba)
Matouš 26,36Tehdy s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: „Posaďte se zde, zatímco se tamhle odejdu pomodlit.“ 37Vzal s sebou Petra a oba Zebedeovy syny; tu se začal rmoutit a znepokojovat. 38Pak jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou.“ 39A trochu poodešel, padl na tvář, modlil se a říkal: „Můj Otče, je-li to možné, ať mne mine tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak chceš ty.“ 40Potom přišel k učedníkům a nalezl je spící, i řekl Petrovi: „To jste se mnou nemohli bdít jedinou hodinu? 41Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo slabé.“ 42Opět podruhé odešel a pomodlil se, říkaje: „Můj Otče, není-li možné, aby mne tento kalich minul, musím-li ho vypít, staň se tvá vůle.“ 43Pak šel a nalezl je opět spící, protože měli velmi těžká víčka. 44I nechal je, znovu odešel a pomodlil se potřetí, říkaje opět stejnou prosbu. 45Tehdy přišel ke svým učedníkům a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se ta hodina a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. 46Vstávejte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mne zrazuje. “
Marek 14, 32I přicházejí k místu jménem Getsemane. Říká svým učedníkům: „Posaďte se zde, než se pomodlím.“ 33A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a začal se děsit a znepokojovat. 34Říká jim: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“ 35Trochu poodešel, padal na zem a modlil se, aby ho, je-li to možné, tato hodina minula. 36Říkal: „Abba, Otče, tobě je všechno možné, přenes tento kalich ode mne, ale ne, co chci já, ale co ty.“ 37A přišel a nalezl je spící. Říká Petrovi: „Šimone, spíš? Nemohl jsi jedinou hodinu bdít? 38Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo slabé.“ 39A opět odešel a pomodlil se, říkaje stejnou prosbu. 40A opět, když přišel, nalezl je spící; měli velmi těžká víčka a nevěděli, co by mu odpověděli. 41A přichází po třetí a říká jim: „Ještě spíte a odpočíváte? To stačí. Přišla ta hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. 42Vstávejte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mne zrazuje.“
Lukáš 22,39A když vyšel, vydal se podle svého zvyku na Olivovou horu; šli za ním i učedníci. 40Když byl na místě, řekl jim: „Modlete se, abyste nevešli do pokušení. “ 41Sám se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, poklekl na kolena a modlil se: 42„Otče, chceš-li, přenes tento kalich ode mne, avšak ne má vůle, nýbrž tvá se staň.“ 43Ukázal se mu anděl z nebe a posiloval ho. 44Ocitnuv se ve vnitřním zápase, usilovněji se modlil; jeho pot začal být jako kapky krve, které kanuly na zem. 45A když vstal od modlitby, přišel k učedníkům a nalezl je, jak zármutkem spí. 46Řekl jim: „Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nevešli do pokušení. “
Jan 18, 1Po těch slovech vyšel Ježíš se svými učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada, do níž vešel on i jeho učedníci. 2Také Juda, který ho zrazoval, to místo znal, protože Ježíš se tam častokrát setkal se svými učedníky.
