(Série Co nás spojuje)
Jsme uprostřed série, které jsme dali název „Co nás spojuje“. Díváme se spolu na věci, které možná známe dobře, možná nám trochu zevšedněly nebo naopak nějak tápeme, co s nimi, a chceme si připomínat jejich pravý význam. Bible, křest, dnes budeme pokračovat s tématem Velké poslání. Na začátek se pomodlím:
(modlitba)
Když se podíváme na ta slova „Velké poslání“, tak nám to zní dost vážně. Skoro až nábožně. Možná víme, že velké poslání je o šíření dobré zprávy o Božím království. A tak se nám v hlavě objeví obraz nějakého misionáře někde daleko, nebo někoho, kdo umí druhé přesvědčit, kdo má pohotové odpovědi a nebojí se oslovit cizího člověka. A tak si pomyslíme – tak to tedy nejsem já.
Chci dnes ukázat, že toto poslání je nám mnohem blíž, než třeba čekáme. Vzpomeňte si, kdy jste potkali někoho, kdo pro vás byl nějak důležitý, nebo vám třeba i změnil život. Možná nějakou výjimečnou osobnost, se kterou jste se setkali. Možná svého životního partnera, v den, kdy jste věděli, že je to ono. Co jste dělali? Asi jste to nedrželi v sobě. Mluvili jste o tom – volali kamarádce, vyprávěli rodičům, zmínili to ve škole nebo v práci – i když se vás nikdo neptal. A přesně tohle je jádro toho, čemu Bible říká poslání. Není to úkol pro profesionály, ale je to prostě sdílení radosti, nadšení, překvapení, vděčnosti, a to vše je tak velké, že to nejde udržet v sobě.
A přitom je to také něco, co je poslání ve smyslu úkolu. Je to dar i úkol. Kdo tedy toto velké poslání vyslovil a jak znělo? Velké poslání je označení slov, která Ježíš říká na konci Matoušova evangelia. Čteme tam následující:
Matouš 28,18Ježíš přistoupil a promluvil k nim: „Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. 19Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého 20a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen.“
Těsně před Ježíšovým odchodem čteme následující:
Skutky 1, 8 přijmete moc Ducha Svatého, který na vás přijde, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země.
Budete mi svědky. Zastavme se u toho slova. Co vlastně dělá svědek u soudu? Nevymýšlí žádné teorie, nemusí vůbec být právník, nemusí znát zákony, nerozhoduje jako soudce, nechová se jako žalobce, prostě jen – řekne, co viděl, co zažil. Řekne – byl jsem tam a tam, tohle se stalo, takhle jsem to viděl a tohle vím. A to je vše, co se po něm chce. Ježíš po nás nechce, abychom byli studovaní experti na křesťanství. Prostě říká – budete mi svědky – tedy lidé, kteří řeknou, co sami zažili.
Pojďme se podívat na dva příběhy. První čteme hned na začátku Janova evangelia:
Jan 1,35Druhého dne tam Jan opět stál se dvěma ze svých učedníků. 36Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, Beránek Boží!“ 37Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. 38Ježíš se otočil, a když uviděl, že jdou za ním, řekl jim: „Co hledáte?“ A oni mu řekli: „Rabbi“, což se překládá ‚Učiteli‘, „kde bydlíš? “ 39Řekl jim: „Pojďte a uvidíte. “ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne. 40Jeden z těch dvou, kteří to uslyšeli od Jana a připojili se k němu, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. 41Ten nalezl nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše“ (což je v překladu: Kristus). 42Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něho pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Jonášův; budeš se jmenovat Kéfas“ (což se překládá Petr).
Čteme, že dva z Janových učedníků slyší slova o tom, že Ježíš je někdo zvláštní. Jdou pak s Ježíšem, zůstanou ten den u něj a to úplně stačilo k tomu, aby Ondřej, jeden z těchto dvou učedníků, to šel říci dále. Šel ke svému bratrovi Šimonovi a řekne mu jednoduše – „Nalezli jsme Mesiáše“. A pak ho prostě přivedl k Ježíšovi. A to je vše.
Všimněme si dvou věcí, které můžeme snadno přehlédnout.
Ta první je – Ondřej v tu chvíli myslím ještě skoro ničemu nerozumí. Řekne Mesiáš, řecky Kristus, to znamená „Pomazaný“, tedy ten, kterého Bůh slíbil a poslal jako Zachránce. Ondřej tím říká: našli jsme toho, na koho jsme tak dlouho čekali. Co to doopravdy znamená, mu dojde až mnohem později – v tu chvíli i jeho učedníci čekali, že Ježíš bude politický král. Ondřej nemá jasno, nemá promyšlenou věrouku, má jen zkušenost z jednoho dne stráveného s Ježíšem a z jí jednu pravdivou větu. A to úplně stačí. Svědek není ten, kdo má nutně ve všem jasno. Je to ten, kdo říká pravdu o tom, co zažil – třeba i s otazníky, i s tím, čemu ještě nerozumí. A tak jestli v sobě nosíte pocit – já bych o víře nemohl mluvit, protože bych neuměl odpovědět na každou otázku – to Ondřej taky neuměl. A přivedl k Ježíši Petra.
A teď ta druhá věc. Řekněte mi – kdo z vás by si bez přemýšlení vzpomněl na učedníka Ondřeje? Skoro nikdo. Ale kdo si vzpomene na apoštola Petra? Toho zná každý. Petr, ta skála, první mezi apoštoly, ten Petr, který káže o Letnicích a tři tisíce lidí ten den uvěří. Petr, na kterém stojí raná církev. Jenže Petr by u Ježíše nebyl, kdyby ho nepřivedl jeho bratr – ten ve stínu, ten, který je v Bibli skoro vždy představený jako „Šimonův bratr Ondřej“. Nebýt toho, že tento Ondřej, na kterého si nikdo moc nepamatuje, řekl – Našli jsme Mesiáše, pojď.
Většina z nás bude Ondřej, ne Petr. A to je dobrá zpráva. Nemusíme být velká osobnost, nebo skvělý řečník. Možná nás nikdo nebude znát. Ale nikdy nevíme, koho přivedeme – a co skrze toho člověka Bůh dále udělá. Boží království roste právě díky těmto nenápadným lidem, kteří jen řekli dalším – pojď a uvidíš.
Druhý příběh je ještě o něco překvapivější. Přečtu z něj jen část, která ilustruje dnešní téma:
Jan 4,6Tam byl Jákobův pramen. Ježíš, unaven cestou, se posadil u toho pramene. Bylo kolem poledne. 7Tu přišla samařská žena, aby načerpala vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ … 9Samařská žena mu řekla: „Jak to, že ty, ač jsi Žid, žádáš mne, samařskou ženu, abych ti dala napít?“ Židé totiž se Samařany nic společného neužívají. 10Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala ten Boží dar a věděla, kdo je ten, který ti říká: ‚Dej mi napít‘, požádala bys ty jeho a on by ti dal živou vodu.“ … 13Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije z této vody, bude opět žíznit. 14Kdo by se však napil z vody, kterou mu dám já, nebude nikdy žíznit, ale voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody tryskající k věčnému životu.“ 15Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi tuto vodu, abych už nežíznila a nemusela sem chodit nabírat.“ … 28Žena tam tedy nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: 29„Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Není snad on ten Kristus?“ 30Vyšli z města a šli k němu.
Ježíš je u studny a přijde tam žena, aby nabrala vodu. Kdo ta žena je? Za prvé, je to Samařanka. Židé a Samařané se navzájem nesnášeli, nemluvili spolu, vyhýbali se sobě navzájem. Za druhé, byla to žena. V té době by se učitel s cizí ženou na veřejnosti vůbec nebavil, považovalo se to za nevhodné. A za třetí, a to je asi nejdůležitější – všimněte si, kdy přišla pro vodu. V poledne, v největším vedru a byla tam sama. Ostatní ženy chodily ke studni ráno, za chladu, a spolu – byla to společenská událost, povídaly si u toho. Takhle ale chodí sama, v nejnepříjemnější dobu, právě proto, aby nikoho nepotkala. Proč? Protože měla velmi špatnou pověst – vystřídala pět mužů a ten muž, se kterým aktuálně žila, nebyl její manžel. Tato žena tak byla trojnásob na okraji – špatný národ, špatné pohlaví, z pohledu tehdejší společnosti, a špatná pověst – měla dost důvodů se před ostatními schovávat.
A přesto si Ježíš vybere k rozhovoru právě ji. Svěří ji třeba to, jak doopravdy uctívat Boha – to Ježíš neříkal v chrámu, ale této ženě ve vedru u studny. Té ženě, která si myslela, že na to nemá nárok. Takže jestli tu dnes někdo sedí s pocitem – do kostela patří slušní, vyřešení a hodní lidé – a já mezi ně nepatřím – podívejte se na to, koho si Ježíš vybral. On si vybírá přesně ty, kdo si myslí, že nárok nemají.
Ale zpět k tomu příběhu – Ježíš s tou ženou mluví a té ženy se to velmi dotýká. Mluví s ní o živé vodě, což je obraz – Ježíš tím nemyslí vodu ze studny, ale něco uvnitř člověka. Mluví o té vnitřní žízni, kterou v sobě nějak neseme všichni – ten neklid, tu touhu po něčem, co by nás konečně naplnilo, co by dalo životu smysl a klid. O žízni, kterou se snažíme uhasit kdečím – prací, vztahy, výkony, hromaděním majetku – a ono to nikdy nestačí, za chvíli máme zase žízeň. A Ježíš té ženě říká – tuhle žízeň umím utišit já. A pak jí beze všeho odsouzení ukáže, že o ní ví všechno – i to, co skrývá, za co se stydí. A ona pochopí, že to není obyčejný člověk.
A teď přijde detail, který si přečteme a hned přejdeme. Stojí tam věta: „28Žena tam tedy nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem.“ Nechala tam svůj džbán. Přitom to byl jediný důvod její cesty, džbán byl veškerý smysl toho, proč v tom vedru šla ven. A najednou ho nechává stát u studny a běží pryč. Odchází bez vody, protože našla něco, co utišilo žízeň, o které ani nevěděla, že ji má. Ten džbán přestal být důležitý. A kam běží? Do města, jehož lidem se celá léta vyhýbala, mezi lidi, kteří ji odsuzovali. A volá – pojďte se podívat, není to snad Mesiáš?
Je to stejné jako u Ondřeje – ona nemá jasno. Neříká – tohle je Mesiáš, ale říká to formou otázky – není si tedy jistá. A přesto pak dále čteme, že kvůli slovům této ženy s pochybnou pověstí uvěřilo mnoho lidí z toho města. Ne kvůli kázání, ale kvůli jedné proměněné ženě, která řekla – pojďte se podívat. Nepotřebovala čistou minulost, nebo teologické vzdělání. A přesto se přes ní Bůh dotkl celého města. Protože svědek nevypráví, jak je on sám dobrý, ale vypráví o tom, koho potkal.
A teď se na chvíli zastavme. Když ta žena volá „pojďte se podívat“ a když Ondřej říká „pojď a uvidíš“, je dobré se zeptat – co vlastně mají vidět, na co je vlastně zveme? U té studny Ježíš mluvil o živé vodě, po níž už nebude žíznit. Už jsme si povídali o tom, že jde o tu hlubokou a neklidnou žízeň po něčem, co naplní, po smyslu, po odpuštění, po domově, o žízeň, kterou se snažíme uhasit vším možným a ono to nikdy nestačí.
A to je jádro toho, co Ježíš nabízí. Každý z nás je od Boha nějak vzdálený. Bible tomu říká hřích – a to není jen o tom, že děláme špatné věci, ale že žijeme svůj život tak nějak zády k tomu, kdo nás stvořil a kdo nás má rád. Sami se k němu zpět neumíme dostat. A tady je ta dobrá zpráva – celé evangelium se dá říci v jedné větě: Bůh udělal to, co jsme my nedokázali. Přišel za námi sám v Ježíši Kristu. Žil mezi námi, vzal na sebe na kříži všechno, co nás od Boha oddělovalo, tedy všechnu naši vinu, naše selhání – a třetí den vstal z mrtvých. A od té chvíle platí jednoduché pozvání – kdokoliv k němu přijde, kdokoliv mu uvěří, dostává odpuštění a nový život. Jako dar, ne jako odměnu za to, že jsme dost dobří – vždyť ta žena u studny dobrá nebyla.
To je ta živá voda, na kterou zveme. Ne na náboženství, ne na pravidla, ne na to, abychom byli lepší. Zveme je k někomu, kdo je má rád takové, jací jsou a kdo jim nabízí, co celý život hledali.
Má to ale i druhou stranu. Když si tohle vše uvědomíme, když nám doopravdy dojde, co to je a co to znamená, pak teprve pochopíme i tu druhou a vážnější stranu. Totiž že na tom doopravdy záleží a že není jedno, jestli člověk vedle nás tu živou vodu pozná nebo ne.
Ondřej i ta žena – to byla radost, která nešla zadržet. Ale buďme upřímní – znáte to stejně jako já – že nejsou jenom takové dny. Že jsou i dny, kdy je víra spíše tichá, taková unavená a všední. Kdy nás žádná radost nenutí o ničem mluvit.
Do dneška si pamatuji na svou zkušenost před mnoha lety. Bylo to krátce po mém křtu, který proběhl před Velikonocemi na jaře 2011. Pár měsíců poté, myslím, že během léta, jsem jel tramvají, někde mezi Andělem a Újezdem. Bylo teplo, sluníčko svítilo, koukal jsem se na kytky a stromy, jak jen to v Praze jde, a cítil jsem se šťastně. Pár měsíců po křtu, nějakou dobu poté, co jsem poznal tu živou vodu a pozval Ježíše do svého života jako svého Zachránce a Pána. A nebo možná spíše kdy Ježíš pozval mne do svého života. Ta tramvaj byla plná lidí, stál jsem u dveří a přemýšlel o tom, jak se vlastně v životě mám dobře. A najednou jsem pocítil, jako by mi Bůh říkal – tihle všichni lidé kolem tebe, v tomto nádherném a usměvavém dni, jdou beze mě do zatracení. Bylo to jen jako konstatování, bez výčitek, bez něčeho typu – tak běž. Prostě jen – tito lidé mě neznají a žijí beze mě, ty víš, proč jsi šťastný, oni se sice v tom krásném dni také usmívají, ale žijí a také skončí beze mě. V tu chvíli mi vhrkly slzy do očí, držel jsem se ze všech sil, abych se nerozbrečel, jen jsem se chytl těch dveří, koukal jsem skrze ně ven, aby mi nikdo v tramvaji neviděl do tváře. Velmi to ke mně tenkrát promluvilo, jako bych viděl Boží pohled na tu situaci, a jen opakuji – nebylo v tom nic dalšího. Ani výčitka, ani pokyn, nicméně když se nad tím zamyslíme, tak ten pohled byl naprosto pravdivý. Hned poté jsem nic zvláštního neudělal, ale přemýšlel jsem nad tím a prostě mě to směřovalo dále. A až mnohem později jsem tak nějak pochopil následující.
Před tím jsem byl víceméně jen ve stavu – přetékám radostí, chci o tom ostatním říci, protože je to skvělé, co pro mě Ježíš udělal. Po té popsané zkušenosti asi vnímáme i tu druhou stranu poslání. Že to není vždy jen radost, co jde sama, ale poslání je také to, že mi na lidech kolem začne záležet i ve dnech, kdy zrovna žádné nadšení necítím. A toto poslání je nejen dar, ale i úkol, či přímo příkaz – jděte tedy a čiňte učedníky.
Ten pohled poslání jako daru a jako příkazu vnímám tak, že je to opora navzájem. Jako když učiníme manželský slib – to není výčitka zamilovaným. Je to pro čas, kdy občas vyprchá ta přetékající zamilovanost, která přichází opakovaně, ale není přítomná stále. Ten slib ale drží manžele dohromady. Je to pro to, aby nás podržel, když se třeba chvíli někdo až tak zamilovaně necítí. Tak i velké poslání – žije z radosti, ale když radost ochabne, drží ho věrnost příkazu, neboť Ježíš není jen náš Zachránce, ale také Pán našeho života.
Když se teď ohlédneme, všimněme si, kolik věcí jsme dnes cestou viděli. Věcí, které tak nějak obracejí naruby to, co si o velkém poslání obvykle myslíme.
Viděli jsme, že svědek nemusí mít jasno ve všem. Ondřej řekl „Mesiáš“, aniž tomu rozuměl. Žena svědčila formou otázky. Ani jeden neměl hotovou teologii. Nemusíme mít odpověď na všechno, stačí říct, co jsme zažili.
Viděli jsme, že nemusíme být Petr. Stačí být Ondřej – ten nenápadný, kterého si nikdo nepamatuje. Boží království stojí na obyčejných lidech.
Viděli jsme, že Ježíš si vybírá ty, kdo si myslí, že na to nemají nárok. Vybral si Samařanku, ženu s pochybnou pověstí, která se schovávala. Jestli si tu někdo připadá nedostatečný, pak právě k takovým Ježíš přichází. Ne k těm, kdo si myslí, že jsou dokonalí.
Viděli jsme, že ono velké poslání je vlastně docela malé, co se týče provedení. Stačila jedna věta bratrovi nebo jedno pozvání sousedům. Nebyla třeba žádná velká akce, protože velikost je v tom, koho zvěstujeme, ne v našem výkonu.
Viděli jsme, že všechno to spustil Ježíš, ne naše snaha. Nejdříve bylo setkání s Ježíšem, a pak teprve svědectví. V Bibli se to opakuje pořád dokola: Boží blízkost způsobí pokračování.
A přes to všechno se klene jedna věta, kterou jsme slyšeli na začátku a kterou Ježíš řekl spolu s tímto posláním: „Já jsem s vámi po všechny dny.“ On je v tom s námi, zvěstujeme spolu s tím, komu nejvíce na lidech záleží, kdo sám láskou přetéká a kdo sám je věrný. Dává nám toto poslání jako dar, ze kterého se můžeme radovat, a zároveň jako úkol, který nás spojuje.
Tady se dostáváme zpátky k tomu, o čem je celá tahle série – co nás spojuje.
Nespojuje nás to, že bychom byli všichni stejně horliví. Ani to, že bychom všichni uměli krásně mluvit o víře nebo měli pohotové odpovědi. Někteří z nás jsou tiší, někteří unavení, někteří mají hlavu plnou zcela jiných starostí, přestože s Ježíšem žijí. A někteří tu dnes sedí poprvé a vůbec si nejsou jistí, jestli sem patří.
Co nás spojuje, je něco jiného. Že za nás všechny stejně Kristus přemohl náš hřích, že nám dává živou vodu, která naplní naše doopravdové a nejniternější potřeby. To je ten dar, který nám dává a který si bereme. Spojuje nás to, že nás všechny stejně posílá – ono “Jděte tedy“ platí pro všechny. Takto to zní jako úkol a je to doopravdy to hlavní, o co Ježíši v našich životech jde. Jinak bychom v podstatě po uvěření mohli přijít rovnou k němu, protože co jiného bychom tu na Zemi měli na práci. Nejsme tu, abychom mlčeli za zavřenými dveřmi. Jsme všichni milovaní a poslaní.
Také nejsme dav výkonných profesionálních evangelistů. Jsme spíš skupina lidí, kteří jsou jako Ondřej. Tedy naprosto obyčejných lidí, kteří jen jeden druhému říkají: pojď a uvidíš.
Ježíš totiž neřekl: „jděte a přesvědčte je.“ Ani neřekl: „vyhrajte každou debatu.“ Ale řekl: „Budete mi svědky.“ Ne buďte mými svědky nebo až budete dokonalí, tak budete mými svědky. Ne, kdo žije s Ježíšem, tak se automaticky stává Ježíšovým svědkem. A jak jsme si už říkali, Ježíš také dodává: „Já jsem s vámi po všechny dny” – a je s námi zvláště ve velkém poslání.
Takže nejdeme sami, ani nejdeme nikoho přemlouvat. Jen jsme blízko Ježíši a ostatním jako svědci říkáme, co jsme našli, co Bůh dělá denně v našich životech.
A na úplný závěr se vrátím k tomu džbánu. Určitě si vzpomínáte, že ta Samařanka přišla ke studni pro vodu. Měla jasný plán, jasný důvod, pro který ke studni šla. Ale odešla bez vody, nechala tam ten džbán stát, protože našla něco, co ji nasytilo víc. Možná i my dnes něco držíme v ruce. A třeba je to i něco, kvůli čemu jsme sem přišli. Možná nějakou starost, možná plán, jak má náš život vypadat, možná někdo přišel „jenom na chvíli“, „jenom se podívat“, s tím džbánem pevně v ruce. A možná zjišťuje, že je tady někdo důležitější než to, kvůli čemu přišel. Tak nechme ten džbán u studny. A můžeme jít dále, ne s tíhou, ne s pocitem, že teď musíme něco dokázat, ale s radostí. A říct jednomu člověku, jednomu jedinému, na kterém každému z nás právě teď záleží: pojď se podívat. Není třeba nic umět, nic předstírat, jen říci, co jsme našli.
(modlitba)
